Jedlový med

Když se řekne medovicový med, jistě si vybavíte tmavší sklenici plnou zdraví a netradičního aroma. Tyto medy mohou včely vyrábět jen díky práci drobných mšic, které produkují lepkavé výměšky.

Vlastnosti jedlového medu

Mírně pryskyřicová a celkově velmi příjemná chuť, tmavě hnědozelená až černá barva, to jsou průvodní znaky jedlového medu, jenž vydrží po dlouhé měsíce v tekutém stavu. Produkuje se ve velkém například na Slovensku, ochutnat ale můžete i některé druhy tohoto medu z oblasti Pošumaví nebo jiných regionů ČR s hlubokými jehličnatými lesy.

Jedlový med má mimořádný podíl polyfenolů, díky čemuž má silné antibakteriální účinky a dokáže zapůsobit i na špatně hojitelné rány. Má také naprosté minimum pylových alergenů, protože obsah proteinů z pylu je v tomto medu naprosto zanedbatelný. Může se použít i na komplikované pooperační rány, což dosti urychlí celkovou rekonvalescenci. Svůj smysl má třeba i při léčbě diabetických vředů.

Producenti medovice na jedlích

Ve středoevropském prostoru žije přes osm set druhů mšic, z toho jen každá dvacátá má nějaký význam pro tvorbu těchto typů medu. Samička nemá ani pět milimetrů, má lesklý povrch těla a žije celoročně na starších větvích jedlí mezi jehličím. Při sání pak vylučuje větší množství medovice, která pak poslouží pilným včelám jako jakýsi polotovar.

Na jedlových porostech se vyskytuje medovnice jedlová (Cinara pectinatae). K jejímu přemnožení dochází nejčastěji od července do srpna, někdy až do září.

Jedle bělokorá

Jedle bělokorá (Abies alba) je velmi vysoký (až 65 m), statný jehličnatý strom s rovným válcovitým kmenem a kuželovitou až válcovitou korunou. Ve střední Evropě se vyskytuje v podhorských a horských lesích a spolu s bukem tvoří dnes již vzácné bukojedlové lesy.

Vzhled

Kmen je plnodřevný, válcovitý. Koruna je v mládí kuželovitého, později válcovitého tvaru, a ve vyšším věku na vrcholu zploštělá. Dorůstá do výšky 30–60 m a její kmen má průměr 1–2 m. Kůra s pryskyřičnými kanálky hladká, většinou bělošedá, ve stáří podélně rozpukaná. Letorosty šedé nebo hnědé s tmavými chlupy, jemně plstnaté, hladké. Dřevo nažloutle bělavé barvy, s výrazně ohraničenými letokruhy. Pupeny hnědé, špičatě vejčité, bez pryskyřice. Jehlice 1-3 cm dlouhé, dvouřadě uspořádané, na svrchní straně lesklé, tmavě zelené, na spodní straně s dvěma lesklými proužky – průduchy. Samčí šištice 2 cm dlouhé a 0,6 cm široké, žlutozelené, na okrajích středové až dolní části koruny. Samičí šištice jsou 2,5–4,5 cm dlouhé, 1–1,5 cm široké, žlutozelené až červené, na okraji loňských výhonů na vrcholu koruny. Šišky vzpřímené, 10-20 cm dlouhé, rozpadavé, 3-5 cm široké, nazelenale až namodrale zrající, po uzrání hnědé. Plodem je 7–10 mm dlouhé, leskle hnědé, tříhranné, leskle hnědé semeno, křídlo asymetrické, široké. Kvete v dubnu až květnu, dožívá se 300–600 let.

Rozšíření

Jedle bělokorá roste v horských polohách (Alpy, Český masív, Karpaty) a evropských pahorkatinách, méně pak v západním Německu, ve střední Francii, na Balkáně a v jihoevropských Apeninách. Směrem k Malé Asii a na Balkán dochází ke křížení s místními druhy (jedle řecká atd.), kdy vzniká řada menších taxonů (jedle makedonská, trojská, Bornmülerova atd.).

Nároky na půdu

Roste zejména na středně živných až bohatších, hlubokých vlhkých a podmáčených půdách, výjimečně pak také na půdách kamenitých a rašelinných. V některých oblastech jsou jejím ideálním stanovištěm i vápence (Jura, Západní Alpy). V nižších polohách se vyskytuje převážně v chladnějších vlhčích kotlinách a pánvích. Svým rychle se rozkládajícím opadem udržuje půdu v dobrém stavu.

Využití

Dřevo jedle je používáno k vodním stavbám, k výrobě šindelů a sudů, jako stavební dříví apod. Vzhledem ke vzácnému výskytu v našich lesích, který je způsoben častým spásáním zvěří a znečištěním vzduchu se jedlové dřevo používá většinou při rekonstrukcí dřevěných staveb, krovů historických budov nebo zastřešení mostů. Silice z jehličí a šišek se používají v léčitelství a aromaterapii pro jejich uvolňující, antiseptické a uklidňující účinky.

zdroj obrázku: flickr.com