Strdí

Každý jistě slyšel o zemi, která oplývá mlékem a strdím. Zatímco mléko zná každý, u výrazů jako strdí mnozí váhají. Co to vlastně je? Vězte, že jde o staroslovanský výraz pro med či medové plástve. A že vlastně v původním Jiráskově díle praotec Čech o žádném strdí nemluvil – řeč byla v zásadě o medu a mléku. Kosmas také žádné strdí nezmiňoval a starší záznamy se nám ani nedochovaly, tudíž jde o svého druhu legendu v legendě. Ale zní stále pěkně, že?

Co je to strdí?

Z odborného jazyka včelařů – strdí (zastarale také strď, stred, termín ženského rodu) je vlastně plástev včelího vosku zanesená medem u divoce žijících včelstev. Tedy takových, které pravidelně vykrádali medvědi. Vlastně, jak asi vznikl medvěd, slovo opět slovanského původu? Jednoduše – zvíře, které má povědomí o tom, kde se med s jistotou nachází…

Naši předkové měli med hodně rádi

Před tím, než se do Evropy dostal cukr – třtinový či řepný – byl ještě v raném novověku med svého druhu jediným sladidlem. Běžně se z něj dělala medovina, lehce alkoholický nápoj s léčivými vlastnostmi, ale také sladké kaše nebo se přidával do chlebové směsi a zapékal. Ze symbiózy medu a pepře vznikl pak staročeský perník. Do doby, než se v našich kuchyních ujal hlavního slova cukr, byl med nepochybně víceúčelovou záležitostí.

Jeho antibakteriální vlastnosti znali už staří Slované, ale samozřejmě i jiné evropské pranárody. Antibiotika nikdo nepoužíval, ale potřít si ránu hojivým medem mělo svůj účel. Možná také tento princip vznikl na metodě pokus – omyl. Popáleniny, řezné rány nebo vředy přirozeně dezinfikoval, někdy se dokonce používal i na léčbu zánětu spojivek. Ale dovedete si to vůbec představit – sladit si oko? To, že se běžně používá i jako lék proti bolesti v krku, kašli a tak podobně, je známé už také dlouhá tisíciletí. Strdí jako výraz možná už společensky nežije, ale med – ten je, doufejme, nesmrtelný.